Čtvrtek, Září 21


Manažer osobní dopravy 3CSAD vystoupal na vrchol Evropy

Dalibor Blaščok

Přinášíme vám rozhovor, ve kterém se ze světa plánování a řízení provozu autobusové dopravy vydáme na cestu opravdu vysokými horami. Přečtěte si příběh našeho manažera divize osobní dopravy Dalibora Blaščoka o jeho úspěšné cestě z kanceláře až na vrchol Mont Blanc, nejvyšší hory Evropy.

Zdravím Vás Dalibore, mám velkou radost, že se s námi v rozhovoru podělíte o své zážitky z červencového výstupu na Mont Blanc. Na úvod se zeptám trošku s nadsázkou – jak se stane, že manažer osobní dopravy odloží oblek, popadne mačky a cepín, a za několik dní stojí takříkajíc na střeše Evropy? 🙂

Spousta lidí by to do mne díky mému povolání možná neřekla, ale s kamarády se lezení věnuji již léta. Nápad vylézt na Blanc vznikl, snad jako většina nápadů, náhodou a naprosto nevinně. Byli jsme zrovna na ferratech v Itálii, ve výšce dva tři tisíce metrů, když kamarád od kamaráda říká, že byl na Blancu a nebylo to tak hrozné. To byl první impulz, kdy nám nasadili brouka do hlavy. Hned na rok jsme to zkusili poprvé, loni podruhé a nutno říct, že až při letošním třetím výstupu nám hora dovolila ji zdolat, ale k tomu se dostaneme.

Téměř pětitisícový Mont Blanc má tedy i přes neustále zkvalitňované výstupové trasy a lanovky stále punc vrcholu, který není snadné pokořit.

Určitě to není jednoduché, ale díky lepší dostupnosti informací je dnes snadnější se na cestu připravit. Před dvaceti lety bych do toho asi nešel. Dnes si řeknu, půjdu na Blanc, tak si na internetu najdu co potřebuji, od tras, přes vybavení, až po předpověď počasí.

Na druhé straně je tady výšková nemoc, s jejímž zvládnutím vám nepomůže nikdo a také proměnlivé nevyzpytatelné počasí, které neovlivníte sebelepší přípravou.

Když jsme si však před cestou od kamarádova otce, speologa s výbornou fyzičkou, půjčovali přilby, trošku nás popichoval: “Tak jdete na ten Blanc, tak ať vám to vyjde. A na co si vůbec berete ty přilby, tam už se dnes jezdí na babetě!”

Zmínil jste výškovou nemoc, která je strašákem pro všechny, kteří podobné výšky zdolávají. Jaká tedy byla Vaše fyzická příprava na výstup?

Jak říkám, je hodně důležité, jak se tělo popere s nadmořskou výškou.

Když jsme lezli v Itálii, kamarád měl od 3500 metrů bolesti hlavy. Člověk, který celý život žije 300 metrů nad mořem, jednoduše na tyto výšky není zvyklý. To je handicap, se kterým vám nepomůže nikdo.

Když jsme však letos v těchto výškách byli potřetí, výšková nemoc šla úplně kolem nás. Tělo si pamatuje, a při další tůrách zvládá převýšení lépe a lépe. I přesto však díky řídkému vzduchu a nízkému tlaku bojujete s neustálým nedostatkem kyslíku.

U nás v Beskydech ujdete za den i třicet kilometrů, když chcete. Na Blancu je to asi čtyři nebo pět kilometrů, které jdete celý den. Krok, nádech, výdech. Krok, nádech, výdech. Cítíte, že fyzicky sice můžete, ale prostě to neudýcháte.

Není to však jen o výškové nemoci, fyzická kondice je neméně důležitá. My jsme například chodili do Beskyd takzvaně “na těžko”, kde jsme měli krosnu na zádech s umělou zátěží, abychom nasimulovali výstup. Nejde totiž jen o to zvládnout vytáhnout dvacetikilovou výbavu do základního tábora, ale hlavně být následující dny schopen dalšího výkonu. Moc času na rekondici mezi táborem a vrcholem totiž zpravidla nemáte.

Na zmíněný vrchol hory vedou čtyři nezávislé přístupové trasy, jakou jste zvolili Vy? Využili jste nějakou z lanovek?

My jsme šli nejběžnější trasou z Francie. Při výběru trasy jsme vycházeli z toho, že jsme tam loni byli s cestovkou. Lanovkou, tzv. zubačkou, se dostanete do 2500 metrů, pak již pokračujete po svých.

Ale faktem je, že díky lanovce se na horskou chatu Tête Rousse ve výšce necelých 3200 metrů dostane skoro každý. Viděli jsme tam i děti. Je to od lanovky kousek kamenným terénem jen o málo strmějším než například v Tatrách. Jsou tam také lanová zábradlí na přidržení. Pro zdravého člověka to není problém vyjít. Tête Rousse je normální horská chata, tak jak jsme zvyklí.

Chata Tête Rousse – 3165 m.n.m.

Spousta lidí vyjede lanovkou, zajdou si zde na pivo a jedou dolů. Někteří se dolů vydají pěšky, a když už děti nemohou, nastoupí opět na lanovku o stanici či dvě níže. Přirovnal bych to k našim Pustevnám, jen s okouzlujícím výhledem na okolní ledovce.

Zastávka Le Nid d’Aigle

My jsme sice při výstupu spali ve stanech, ale Tête Rousse je plně vybavená chata s veškerým zázemím. Pro nás byla důležitá možnost využít bezplatně sociální zařízení, ale je zde možnost asi za padesát Euro přespat nebo si objednat jídlo a pití. Ceny však odpovídají nadmořské výšce. My tedy raději využili kuchyňku, kde si můžete ohřát své jídlo a v prostorách chaty jej i sníst. Můžete si také půjčit crocsy a usušit si své boty, zatímco se bavíte s ostatními. Potkáte tu lidi z celé Evropy, v našem případě jsme potkali i Asiaty. Někteří, kteří vystoupají na vrchol, pak své vlaječky věnují právě chatě, která s nimi zdobí své stěny.

Stanový tábor u chaty Tête Rousse

Zpátky však k naší trase – i když je zřejmě nejfrekventovanější, zdaleka není nejbezpečnější.

Je to trasa vedoucí roklemi, kdy v teplém období slunce uvolňuje přimrzlé kameny, které se pak roklemi valí dolů. Snad nejnebezpečnějším místem výstupu je údolí Kuloár, kde mnohdy padají kamenné laviny s kameny velkými jako lednice.

Letos nám naštěstí více mrzlo, nebylo tedy uvolněných kamenů tolik, přesto jsme zažili chvilku, kdy nám mrazilo v zádech. Já jsem naši skupinu vedl, byli jsme tři. Najednou slyším někoho volat “Rock! Rock!”. Za námi se uvolnil velký kámen, který se začal řítit Kuloárem. V té rychlosti se začal štěpit, přeletěl přes val a proletěl těsně vedle skupiny Poláků. Zřejmě kus odštěpeného kamene jednoho z těch Poláků zranil, později jsme jen viděli jak přilétá vrtulník a jednoho po druhém stahoval postupně dolů. Usoudili jsme, že se zranil průvodce, bez kterého celá skupina již dále nemohla pokračovat. Až doma jsem se z internetu dozvěděl, že jeden ze zasažených Poláků zemřel.

To jen dokládá, jak jsou kamenné laviny na Blancu nebezpečné. Kameny se valí takovou rychlostí, že stačí, když vás trefí i menší kámen či úlomek a ani přilba vám většinou nepomůže.

Z Vašeho povídání jde mráz po zádech. Zmínil jste počasí – každý, kdo zdolává tak vysoké vrcholy říká, že můžete být připraveni jak chcete, ale vždy záleží na štěstí na počasí. Jak to bylo u vás?

To je samozřejmě svatá pravda a také důvod, proč se nám Blanc podařilo pokořit až napotřetí. Když jsme se o to pokoušeli poprvé v roce 2015, byla velká vedra a tak kvůli lavinám v červenci uzavřeli přístupové cesty. Tehdy jsme jeli s cestovkou a jako náhradní program jsme šli lézt do Itálie.

I letos bylo počasí hodně proměnlivé, zatáhlo se a začalo poprchávat na výstupní stanici lanovky. O pár set metrů výše na chatě Tête Rousse už lehce sněžilo. Z chaty  Tête Rousse je to asi dvě hodiny cesty na chatu Goûter, která je během trasy za normální viditelnosti stále na dohled, v našem případě však již byla utopená v mracích.

Cesta z Tête Rousse na Goûter

Loni se zatáhlo tak, že při výstupu na vrchol dostal náš průvodce vysílačkou pokyn k návratu ve chvíli, kdy nám k vrcholu chybělo cca 200 výškových metrů. Měli jsme se otočit a po svých stopách jít zpět, jenže stopy zavál sníh. Prohodili jsme se tedy na laně a průvodce nás podle navigace ve svých hodinkách vedl tou bílou tmou dolů. Neviděl jsem na tři metry člověka před sebou, jen kus lana, které se ztrácelo ve všudypřítomné bílé.

Letos tomu tak naštěstí nebylo, počasí nám přálo, a my na chatu Goûter dorazili.

pohled z Goûteru na stanový tábor Tête Rousse

Říkáte, že počasí Vám letos přálo, jak tedy Vaše cesta pokračovala?

Je to tak, že se lidé z tábora u chaty Tête Rousse na vrchol vypravují co nejdřív – můžete na vrcholu stihnout východ Slunce, ale hlavně máte více času na přečkání nepříznivého počasí. Někdo tedy vycházel již o půlnoci, naše skupinka se vypravila ve tři ráno.

My jsme na chatu Goûter dorazili něco málo po 5. hodině, kde jsme si dali dvouhodinovou pauzu a následně jsme pokračovali k vrcholu. Na cestě z Goûteru jsme potkávali ty skupinky, které vyrazily dříve a již byly na cestě zpátky. Mnoho z nich nám říkalo – ani tam nahoru nechoďte, nemá to cenu, počasí je příšerné a strašně tam mrzne. Faktem je, že na bundách měla většina vrstvu námrazy. My si ale říkali, že tady níže nám počasí prozatím přeje, a tak jsme se rozhodli pokračovat na poslední chatu Vallot, kde se dále rozhodneme, co dál.

Chata Goûter - 3815 m.n.m.
Chata Goûter – 3815 m.n.m.

Když jsme se blížili k chatě Vallot, počasí nad námi bylo stále dobré. Vypadalo to, že okno mezi mračny nad námi se pohybovalo stále s námi. Podobně jako v těch komixových filmech, kde je to však většinou pršící mrak 🙂 A ještě k Vallotce – tady ve výšce přes 4300 metrů už nejde o chatu v tom pravém slova smyslu. Představte si boudu, do které se leze jako do brlohu směrem nahoru, aby vchod nezavál sníh. Uvnitř je holá zem, defibrilátor a telefon, aby si člověk mohl zavolat pomoc. Jde spíše o poslední nouzové zázemí, kde lze počkat na případnou pomoc.

Tu jsme však letos naštěstí nepotřebovali, okno jasného počasí nás stále doprovázelo a vše nasvědčovalo tomu, že hora si letos usmyslela, že nám výstup až na vrchol umožní. Viditelnost byla výborná a my již měli naši “metu” na dohled a tak jsme vyrazili.

Cesta na Valottku, za ní pokračuje cesta na vrchol

A o několik stovek metrů později to konečně přišlo. Povězte mi, Dalibore, jaký je to pocit po několikadenní náročné cestě a de facto třech letech snažení nakonec vystoupat na nejvyšší místo starého kontinentu?

Je to luxusní zážitek, pocit hrdosti a zadostiučinění. My jsme navíc na vrcholu měli opravdu parádní viditelnost, kdy bylo vidět prakticky celou Francii jako na dlani. V tu chvíli jsem si řekl, že ten zážitek za to všechno opravdu stojí. Je to opravdu pěkné místo, „plácek“ o velikosti osobního auta, s rozhodně menší fluktuací lidí než v Beskydech 😉

Nafotili jsme nějaké vrcholovky a pak už se vydali na cestu dolů, na vrcholu bylo docela chladno a počasí se začalo horšit. Já měl sice jen funkční triko a bundu a bylo mi horko, ale kamarád říká, že mé vnímání teploty je někde jinde. Odhadl bych to, že skupinky ještě tak půl hodiny, hodinu za námi mohly mít jakž takž počasí, poté už se okno zavřelo a asi nikdo další na vrchol nevyšel. Nám však letos hora výstup dopřála.

A samozřejmě – vrcholovka.

Jak se Vám šlo zpět dolů s vědomím, že jste pokořili jeden ze svých životních cílů?

Cesta zpátky je pak samozřejmě rychlejší – jdete dolů a také těžíte ještě z pocitů euforie, z toho, že jste to dokázali. My letos ubývající metry poznali nejlépe na opravdu hodně rozdílných teplotách. Zatímco ráno na vrcholu Blancu jsme se fotili navlečení při teplotách okolo mínus deseti stupňů, na druhý den k večeru jsme se již koupali v jezeře na úpatí hory v třicítkách.

Ještě jednou gratuluji k pokoření životního cíle, navíc když to dvakrát nevyšlo. Je obdivuhodné říct si “počasí je opravdu špatné, nestojí to za to riziko”, když máte cíl na dohled.

Tam nejde o nic jiného než o život. Člověk si musí říct, ano, vylezu tam, ale neuvidím nic, a při cestě dolů se ztratím, zraním nebo zraním někoho jiného.

Letos jsme si řekli, že pokud to nevyjde, už na to kašleme. Ale chtěli jsme to dotáhnout a já jsem rád, že se to letos povedlo.

Co byste doporučil těm, kteří se na Blanc chystají?

V první řadě je to o tom, zjistit si co možná nejvíce informací. Ať už o hoře, výstupových cestách, o nebezpečných úsecích, o počasí. Přečíst si zkušenosti jiných, najít si doporučované vybavení a podobně. V dnešní době internetu to již není žádný problém.

Je to také o nějakých zkušenostech s lezením. Lano pro vás nesmí být cizí, nesmíte mít strach z výšek. Já se na horách dlouhodobě pohybuji, není to pro člověka, který má problém udržet se ve výškách nebo v úzkém prostoru. I zde jsou místa a trhliny, kde stačí udělat pár špatných kroků a zřítíte se Vy nebo celá skupina na laně, vždyť začátkem srpna se na Blancu zabil nejištěný Čech

Co je ale dle mého názoru nejdůležitější je opravdu používat rozum a chovat se s rozumem.  Nebrat na lehkou váhu varování před počasím a lavinami. Hora chyby neodpouští a ke smrtelným incidentům tady dochází stále dosti často.

Zmínil jste doporučované vybavení. Použili jste Vy nějakou navigační techniku nebo jsou například povinné lavinové lokátory?

Je potřeba říct, že pro výstup na Blanc není předepsané žádné povinné vybavení. Pokud se rozhodnete jít jen v triku a kraťasech až nahoru, je to Váš boj.

My jsme měli standardní vybavení – lopatu, trekové hole, cepín, mačky, klasický stan, spacák. Na trase, kterou jsme šli my, padaly spíše kamenné laviny, tam je to jedno zda lavinový vyhledávač máte nebo ne.

A co se týká navigace, pokud je dobré počasí, je cesta na vrchol dobře viditelná, a v podstatě jdete po stopách toho, kdo šel před Vámi.

Poslední otázka k Vašemu výstupu. Vzpomenete si na nějakou vyloženě úsměvnou historku?

Pamatuji si, když jsme se při sestupu vrátili zpět na Tête Rousse, u stolu jsme lehce vtipkovali – “Kdo asi tak dneska byl úplně až nahoře?!”, zatímco jsme prstem kroužili po místnosti a pošeptávali “ten nebyl, ten nebyl, ten nebyl, nebyl, nebyl, nebyl…”

To zní trošku zlomyslně, ale je mi asi jasné, že v kontextu událostí se to nabízelo 🙂 Poslední otázka, Dalibore. Plánujete svůj výstup někdy překonat? Pokud ano, jaké jsou Vaše ambice? Jihoamerické Andy nebo snad Himaláje v Nepálu? 🙂

Již jak jsem šel dolů, říkal jsem si, že mačky už nechci vidět. Ale hned v autě na cestě zpátky jsme se už s partou bavili co ten Elbrus nebo Afrika. 🙂

Faktem je, že s kamarády zkoušíme, co zvládneme, co nás napadne nebo se nám připlete pod ruku. Aktuálně mne ale spíše než lezení láká kaňoning ve slovinských Alpách.

Blanc byl životní zážitek, ale zas už bych chtěl něco jiného.

Dalibore, děkuji Vám za zajímavý a inspirující rozhovor.

 



Děkujeme, že jste byl/a 302. čtenářem tohoto článku.

Komentáře k článku